VÝVOJ ZELENĚ V ČESKÝCH MĚSTECH

Zeleň se ve městech objevuje od prvopočátků. Na její význam, účel či rozsah však měly vždy zásadní vliv funkce města, mentalita doby a mentalita různých společenských vrstev města každé doby. Existence některých ploch zeleně byla dána ekonomickými důvody, a proto tyto byly od počátků přirozenou součástí lidských sídel. Vývoj okrasných složek městské zeleně byl komplikovanější a podmiňovaly ho různé skutečnosti, zejména kulturní vyspělost a hmotná zabezpečenost jejich zakladatelů, důvody reprezentační či společenské.

Ve starověkých městech měla zahradní díla a veřejná zeleň bohaté uplatnění. Po rozpadu Západořímské říše však většinou došlo k zániku těchto tradic a středověká města se začala utvářet podle jiných zásad. Pro vývoj městské zeleně na našem území má starověké zahradní umění spíše okrajovou roli, prostorové základy pro sídelní zeleň v mnoha českých městech byly položeny až ve středověku, kdy byla urbanisticky definována jádra těchto měst. Zelené plochy uvnitř hradeb nebo vyhrazené zelené plochy mimo město zůstaly po mnohých změnách často zachovány až do dnešních dnů.

Ve středověkých městech se od počátků uplatňovala zeleň užitková i okrasná. Okrasnou zeleň reprezentovaly zejména hradní a klášterní zahrady či zahrady v zadních traktech měšťanských domů.
Uvnitř městských klášterních komplexů se nacházely kultivované zahrady v podobě rajských dvorů s květinovými záhony, obvykle vybavené studnou nebo vodní nádrží, a klášterní zahrady a štěpnice v areálu. Tyto zahrady sloužily nejen k účelům hospodářským, ale i k rozjímání řeholníků a řeholnic žijících v klauzuře. Někdy se uzavřené zahrady objevovaly i v sousedství městských kostelů.
Šlechtické zahrady byly oplocené či ohrazené zdí a prostorově velmi omezené. Vedle převažující funkce užitkové zde byla i část okrasná reprezentovaná drnovou lavicí, pavilónky a vodním prvkem.
Také v zadních traktech měšťanských domů bylo místo na menší soukromé zahrady, kde se pěstovala zelenina, léčivé rostliny, koření, případně i nějaký ovocný strom či keř, v příznivých podmínkách i réva. Tyto zahrádky měly i okrasný charakter.
Užitkovou zeleň tvořily zelinářské, kořenné, bylinné, květinové a ovocnářské zahrady či hospodářské plochy jako byly vinice, ovocné sady a chmelnice. Tyto zemědělské plochy byly většinou situovány za městskými hradbami. Výjimkou však není jejich existence přímo ve městech. Na hůře přístupných svazích se zakládaly vinice, v okrajových částech měst ovocné sady. V mnoha větších městech byly uvnitř hradeb vymezeny i zemědělské ostrůvky, nejen vinice, ale i pole a louky, které v případě dlouhodobého obležení měly zajistit částečnou potravinovou soběstačnost města. Jako štěpnice často sloužily křesťanské hřbitovy.
Mezi další zelené plochy v soudobých městech patřily pozemky s náletovou zelení, které byly nepřístupné či nezužitkovatelné a další plochy které měly zvláštní funkci, přičemž zeleň je pouze doprovázela. Byly to například hřiště, střelnice, volné plochy předhradí, příkopů, ulic a náměstí.

Renesance přinesla do městského prostředí mimo jiné i nový zájem o okrasnou zeleň. Teoreticky se toto zaujetí odvíjelo od myšlenky Leona Battisty Albertiho, který ve svém díle Dest knih o architektuře vyjádřil nutnost vazby zahrady a domu jako dvou složek jednoho architektonického celku. Přestože zahrada byla nadále vymezena a oddělena od svého okolí plotem či zdí, promítla se v její kompozici potřeba zasazení do krajinného kontextu. Při navrhování zahrad se tak využívaly výhledy na město, krajinu, hory nebo moře.
Do českých měst vnikl nový životní a stavební styl až na přelomu 15. a 16. století. Nejprve se projevil v podobě detailů na gotických stavbách. Následně byly budovány renesanční zámky nebo se v renesanční zámky přestavovaly gotické hrady a tvrze. Součástí výstavby a přestavby bylo zakládání rozsáhlých, pravidelných zahrad, které se tak staly významným urbanistickým prvkem českých a moravských měst a jejich okolí.
Zahradní díla u renesančních zámků či paláců ztrácela svou dominantní užitkovou funkci a zajišťovala potřeby aktivně rekreační, kulturní, naučné a reprezentativní. Zahrada byla místem určeným pro filozofické diskuze, společenské události, hry, galantní dobrodružství, vědecké zájmy a zejména se stala rovnocennou součástí celé dispozice a objektu.
Vedle panských zahrad se v daleko jednodušší formě rozvíjely i zahrady při měšťanských domech. Byly stále nevelké a obklopené zdí, avšak i do nich pronikly nové renesanční principy. Již roku 1539 byly v pražských domovních zahradách zaznamenány cypřišky a karafiáty.
Díky rozvoji přírodních věd, rozšíření poznání v důsledku zeměpisných objevů a novému životnímu stylu byly zakládány též ryze botanické či sběratelské zahrady zřizované ke studijním a vědeckým účelům.
Mnoho klášterních zahrad bylo v tomto období rozparcelováno a zastavěno, neboť kláštery v průběhu husitských válek přišly o rozsáhlý nemovitý majetek.
Přes tyto změny v přístupu k zeleni však ve městech nadále plošně převažovala zeleň užitková, okrasnými prvky pouze doplňovaná. Stále se zde nacházely vinice, sady, pole a louky u domů v hradebním pásu či na parkánech.

Nástup baroka byl v českých zemích spojen s poklesem politického a hospodářského významu českých měst po porážce stavovského povstání. Díky konfiskacím a kontribucím došlo k výrazným změnám v majetkové držbě nemovitostí. Města byla vylidněna. Do vlastnických práv k městským domům a pozemkům výrazně vstoupila šlechta a církev. Tato skutečnost pak byla klíčovým faktorem při barokní přestavbě města. Kromě změny vlastnictví pokračovalo spojování starších domů a parcel pro nově budované paláce. Každá palácová stavba prakticky znamenala zánik několika starších městských domů. Nejmarkantnějším příkladem této tendence byla stavba paláce Albrechta z Valdštejna v Praze. V souvislosti se stavbou těchto paláců byly budovány prostorově velkorysé barokní zahrady.
Nejaktivnějším stavebníkem 17. a 18. století však byla církev, zejména jezuité, kteří vstoupili do měst monumentálními stavbami kolejí a rezidencí zabírajícími celé městské bloky. V českých zemích se budovaly a nově přestavovaly kostely, kláštery, koleje, semináře, gymnasia, domy pro kleriky, špitály, fary a děkanství, kolem kterých byly též budovány zahrady. Baroknímu vlivu podlehly i starší zahrady klášterní, držené do té doby v jednoduché, prosté a zejména užitkové formě. Náročné vybavení zahrad představitelů církve někdy předčilo i zahrady světské.
Stavební činnost měšťanů byla v porovnání s podniky šlechty a církve v 17. století skromná. Až počátkem 18. století, kdy se vnitřní poměry v zemi konsolidovaly, došlo i k čilejší stavební činnosti měst. Většina měšťanské zeleně byla i nadále užitková, ačkoli se život bohatého měšťanstva stále více blížil životu šlechty. O existenci zahrad měšťanských domů vypovídají také názvy některých domů a jejich domovní znamení, například U zlatého stromu, U tří lip, U zelené lípy. Celá řada domů měla zahrady různé velikosti. Místa pro větší zahrady byla spíš v okrajových částech města, při hradebním příkopu a při břehu řek.
Na volné plochy za hradbami pronikaly stále častěji libosady, letní sídla a rezidence. V okolí velkých měst vznikala na místě bývalých viničních usedlostí a statků panská sídla (villegiatury) s ovocnými či částečně okrasnými zahradami. Jinde byly zemědělsky využívané plochy v okolí měst po válkách tak zdevastované, že trvalo mnoho desetiletí, než se postupně obnovily. Válečné pohromy a epidemie také vedly k zakládání rozsáhlejších hřbitovů za hradbami měst. Dnes jsou většinou jejich součástí.
Barokní zahrada se stala výrazným urbanistickým fenoménem, který v řadě případů vtiskl městu specifický ráz a mnohdy dokonce určil jeho prostorové utváření. Zelené soubory zahrad se často staly dominantou celého sídla a udávaly spolu s přilehlou architekturou jeho nové měřítko. Většina těchto zahrad se díky překotnému růstu města postupně ocitla na okraji městského centra nebo přímo v centru. Koncept barokních zahrad byl charakteristický prostorovou vazbou na své širší okolí. Zahrada překračovala své hranice a dotvářela své okolí daleko do krajiny.

Celé 19. století patří z hlediska rozvoje městské zeleně k průlomovému období. V této době se formovala veřejná zeleň v pravém slova smyslu. Dynamický rozvoj průmyslu, těžby uhlí, dopravy, infrastruktury a stavebních konstrukcí vedl k rychlému růstu počtu městského obyvatelstva. Zrušení nevolnictví, roboty a cechovního systému podnítilo mohutný příliv obyvatel do měst. Zrušení vrchnostenského zřízení přineslo posílení samosprávy, emancipaci a vzrůst politických ambicí měšťanstva. Sídla překročila své hradby, které byly během 19. století většinou zbořeny. V českých zemích přišla vlna likvidace opevnění v souvislosti s prohranou rakousko-pruskou válkou v roce 1866, která v době nových zbraní prokázala neúčinnost městského opevnění. V souvislosti s těmito jevy vznikala průmyslová předměstí, okolo továren dělnické kolonie a nové obytné čtvrti s typickými bloky činžovních domů a koridorovými ulicemi, koncipované mnohdy podle nejjednodušších zastavovacích plánů. Vedle toho se rozvíjely vilové čtvrti nové podnikatelské vrstvy.
Zeleně ve městech radikálně ubývalo jak relativně, tak absolutně, a to nejen ve městě, ale i v jeho okolí. Kvalita životního prostředí se tak výrazně zhoršovala. V zahuštěných centrech a dělnických a chudinských čtvrtích rozrůstajících se měst tak docházelo ke zhoršování hygienicko-zdravotních a obytných podmínek. Tento neutěšený stav měl za následek vznik mnoha urbanistických teorií a koncepcí, v nichž hrálo roli mimo jiné i uplatnění zeleně.
V reakci na toto zhoršení životních podmínek došlo k radikální změně přístupu k zeleni v Evropě i USA. I v českých zemích se období 19. století stalo dobou největšího rozkvětu zahradní a parkové tvorby. Zeleň začala být záměrně zapojována do městského organismu. Zprvu se jednalo o úpravu zapomenutých zákoutí, nevyužitých prostorů náměstí, míst po zrušených hřbitovech, o umisťování květin, keřů a stromů jako dekorativních prvků fasád, teras, dvorů apod. Postupně se urbanistickým prvkem stal veřejný městský park, který kompenzoval radikální úbytek zeleně a který umožnil obyvatelům města krátkodobou rekreaci. Zeleň dostávala i význam společenský. Architekturu formální barokní zahrady nahradil přírodně krajinářský anglický park, s nižšími náklady na založení a údržbu, který měl vyšší rekreační využitelnost.
Prvním krokem na cestě k veřejnému parku bylo již od poloviny 18. století zpřístupňování císařských, královských a šlechtických zahrad a parků, a to částečné, v určité dny, při určitých příležitostech, nebo úplné. Dále byly zakládány soukromé zahrady a parky přímo určené také pro veřejnost. Kromě funkce rekreační měly tyto aktivity i funkci osvětovou. V parcích byly provozovány restaurace či tančírny. Posléze byly zakládány ryze veřejné sady, ovšem ještě ze soukromých prostředků. Ve druhé polovině 19. století se již budovaly veřejné parky z obecních prostředků.
Veřejné parky uvnitř měst byly zakládány například na místě zrušených hřbitovů, rušených po roce 1784. Parky vznikaly na místech zrušených klášterních zahrad, v místech zaniklých šlechtických zahrad, bažantnic, obor, hospodářských ploch či ploch jinak využívaných nebo devastovaných. Velké možnosti se otevřely po zboření městských hradeb. Na místě hradebních pásů a starých bran vznikaly nové městské sady a další promenádní a reprezentační aleje s kavárnami, tanečními sály a výletními restauracemi.
Další rozvojovou plochou uvnitř historického města byly ulice a náměstí. Mnohem snadnější uplatňování nových zásad tvorby městské zeleně pak nabídla vznikající předměstí. Ozeleňovány byly i do té doby holé plochy svahů, jež doposud často sloužily jako užitkové plochy (vinice, štěpnice, sady, louky) nebo byly pusté. Totéž se týkalo ostrovů a nábřeží, které byly do té doby užitkovými plochami (zahrádky, kotviště lodí, sklady, sanytrovny).
Vzhledem k tomu, že procházka městem patřila v 19. století k veřejnému životu, byl kladen důraz na vytvoření reprezentativní cesty pro tyto příležitosti. Byly proto vytvářeny promenádní, často několikařadé, aleje, jež mnohdy tvořily předstupeň budoucích parků. Další rozsáhlé plochy vznikaly u nově zakládaných ústavů či nemocničních areálů. Budovala se lázeňská města, jejichž rekreační význam byl podtržen vysokým podílem zelených ploch napojených na příměstskou zeleň. Ve městě byl nadále i vysoký podíl zeleně soukromé a užitkové.
Zeleň se v průběhu 19. století stala plnohodnotným urbanistickým prvkem. Tento trend skončil s vypuknutím první světové války. Válka zastavila budování zahradních děl v českých městech a přispěla k úpadku těch již existujících.

20. století pak vneslo do problematiky sídelní zeleně nová témata a nové podněty. Počátek dvacátého století byl ve znamení rozmachu vědy a techniky, ale i proměny politického klimatu, která vedla ke vzniku světové války. Počátek století, a vlastně celé dvacáté století, byly ve znamení pokračující urbanizace a dalšího růstu velkých měst. Výrazným tématem urbanismu ve světě se tak stalo na počátku 20. století velkoměsto. Do popředí se začaly ve 20. století postupně dostávat otázky přestavby, obnovy a regenerace měst.
Po druhé světové válce, přesněji v letech 1959 až 1991, se v českých zemích rozšířila výstavba sídlišť s volně rozmístěnými, většinou vysokopodlažními objekty a plošným podílem zeleně, ovšem ne příliš vysoké kvality a využitelnosti. Sídlištní zeleň byla zakládána často na plochách, které zbyly po uspokojení ostatních funkcí v rámci sídliště. Byla zakládána zcela nekoncepčně, na špatně připraveném stanovišti, s narušeným podložím, bez odklizení stavební sutě, což vedlo k velkému úhynu vysazených rostlin.
Nezanedbatelnou složkou městské zeleně byly u nás ve dvacátém století zahrádkářské osady, plnící samozásobitelské funkce a zajišťující individuální rekreaci.
Radikální změnu znamenal od konce 20. let dvacátého století ve výstavbě našich měst přechod od blokové obytné zástavby k rodinné vilové zástavbě. Tato skutečnost měla za následek zvětšení podílu zeleně rodinné zástavby, čímž se zmenšila potřeba veřejných parků, avšak zůstávala potřeba malých parků, pro společná setkávání dětí a občanů důchodového věku.
Narůstající zhoršování životního prostředí ve větších průmyslových městech vyvolalo potřebu nových komplexnějších a účinnějších přístupů k zacházení s životním prostředím. Stále nezbytnější se jeví uplatňování promyšlených řešení celkového systému zeleně, a to nejen v intravilánu města, ale i v příměstské krajině tak, aby bylo docíleno jejich záměrného, vzájemně se doplňujícího a umocňujícího příznivého působení.

Zdroje:

KUPKA, Jiří. Zeleň v historii města. Vyd. 1. Praha: Nakladatelství ČVUT, 2006. 146 s. ISBN 80-01-03443-7.
KALUSOK, Michaela. Zahradní architektura. Vyd. 1. Brno: Computer Press, 2004. 192 s. Malá encyklopedie. ISBN 80-251-0287-4.
HORKÝ, Jaroslav. Pohled na vývoj zeleně v historických etapách rozvoje sídel. in: Úloha zeleně v historických centrech a u objektů památkového zájmu: [Sborník příspěvků ze semináře], Znojmo 1987. České Budějovice: Dům techniky ČSVTS, 1987. 151 s.
HRŮZA, Jiří, ZAJÍC, Joseef. Vývoj urbanismu II. 1996, ČVUT, Praha, 187 s.