PAMĚŤ KRAJINY

Pojem paměť krajiny si lidé nejčastěji spojují s nostalgií božích muk, smírčích křížů a jiných historických dokladů lidské činnosti nacházejících se v krajině. Je hojně používán a rozebírán laiky i odborníky, má filozofický a často romantický nádech. V jádře jsou si tyto individuální výklady podobné, jak se však blíží do významového kraje, stávají se rozdílnými, či jsou jejich okraje rozostřené. Za pomoci tří přístupů k obsahu pojmu paměť krajiny se pokusíme o něm v tomto článku zapřemýšlet.

Paměť je schopnost vštípit, uchovávat, a reprodukovat určitou informaci. Václav Cílek definuje paměť v níže uvedené knize: „Paměť je opakovaná možnost. Paměť umožňuje návraty a obnovení původního stavu, což je zvlášť důležité, když minulost vnímáme jako idylu nebo ztracený ráj.“ Již jeho definice paměti naznačuje, že Václav Cílek je zastánce nostalgického pojetí paměti krajiny.

Definic krajiny existuje velké množství. Je to dáno složitostí její podstaty a řady pohledů na ni, ovlivněných především specializací jednotlivých autorů o ní píšících. Krajina je složitý systém, který lze pochopit pouze komplexním přístupem. Historicky nejpůvodněji byla krajina pojímána jako prostor, který mohl člověk vnímat z jednoho místa. Za horizonty se již jednalo o krajiny jiné. Odtud též pojem kraj a krajan.
Pro účely tohoto článku chápeme krajinu jako výseč krajinné sféry Země, která je tvořena jednotlivými geosférami (litosférou, pedosférou, hydrosférou, biosférou, socioekonomickou sférou apod.), přičemž tato výseč může mít různé měřítko – může být celoplanetární, v tomto případě je krajina krajinnou sférou nebo mikroskopické, z hlediska určitých charakteristik však homogenní.

Paměť krajiny lze podle Petra Skleničky „chápat jako schopnost krajiny uchovávat některé krajinné atributy, ale též jako schopnost tyto atributy regenerovat“. Vývoj krajiny je podle něj výsledkem střetu přírodních procesů a činnosti člověka, jež v krajině zanechávají stopy, které v ní přetrvávají s různou životností, a to právě díky její schopnosti mít paměť.
Mezi fyzické atributy paměti krajiny řadí Sklenička prvky přirozeného původu, jako například reliéf, půdní a geologické horizonty, zkameněliny rostlin a živočichů, ale též „komponenty antropogenního původu, kterými mohou být podpovrchové vrstvy archeologizovaných dokladů lidské sídelní aktivity, respektive dosud zachované monumentální objekty (např. megalitické stavby), o jejichž tvůrcích lze říci, že se záměrně podíleli na tvorbě krajiny.“ Jako složku paměti krajiny uvádí též schopnost uchovávat nehmotné fenomény, tj. genius loci. Jako ztrátu paměti krajiny charakterizuje případy, jakými jsou oblasti devastované těžbou, kde člověk dokázal smazat i historicky nejtrvalejší krajinné charakteristiky.
Podle Václava Cílka „paměť krajiny má složku přírodní a kulturní. Na úrovni přírody závisí paměť na reliéfu, klimatu, substrátu a půdě a zejména na síti vodních toků a ploch. Na úrovni kultury závisí paměť na zachování všech druhů památek a jejich zapojování, třeba ve změněném významu do života současné komunity“. Jsou to prvky paměťové struktury krajiny.
Angličan F. W. Maitland přirovnal krajinu k palimpsestu, pergamenu, ze kterého byl původní text vymazán a nahrazen textem novým a to i opakovaně. „Krajina je kouzelný palimpsest, zápisník historie, v němž se napsaná slova překrývají, ale přesto mohou být rozluštěna.“ Stejně jako v případě palimpsestu, je i v krajině přemazaná stopa často čitelná.
Tyto tři přístupy nás budou v tomto článku zajímat.

Cílek ve shora uvedeném citátu uvádí, že paměť krajiny závisí na jejím přírodním uspořádání (reliéfu, klimatu a mikroklimatu, síti vodních toků a ploch) a na zachování památek. Jinde uvádí mezi prvky paměťové struktury krajiny ještě využití a péči o krajinu. Sklenička paměť krajiny definuje velmi podobně, ale s tím rozdílem, že paměť není podmíněna, nýbrž charakterizována prvky přirozeného původu, jako je reliéf, půdní a geologické horizonty či komponenty antropogenního původu. Cílkova definice je užší v tom, že existenci paměti krajiny podmiňuje existencí těchto přírodních a antropogenních prvků, Sklenička tyto prvky činí atributem krajinné paměti. Skleničkova definice se jeví konzistentnější, lze podle ní jít stále hlouběji do historie Země a stále zde bude krajina s pamětí. Cílkova definice nás nutí cestou do historie zastavit a říct si, že zde již krajina s pamětí není, neboť zde není půda, síť vodních toků a ploch a způsoby využívání a péče o krajinu. Je zde již jen krajina bez paměti. Nebo zde již není krajina.

Z Cílkova dalšího popisu paměti krajiny se dá dovodit, že ne každá lidská činnost je součástí paměti krajiny a že rozhodujícím kritériem pro rozhodnutí, co je přínosem do paměti krajiny, je nostalgie a hodnota lidského díla. Takovéto vymezení však není uspokojivé, neboť hodnota je vždy relativní, vztahuje se k době a mentalitě doby. O vtiskávání do paměti krajiny spolu soutěží příroda a člověk. Soutěží spolu ale i jedna přírodní síla s druhou a činnost člověka s jinou lidskou činností. V případě střetu přírody a člověka má člověk většinou nad přírodou navrch. Někdy však příroda svou silou činnost člověka porazí, přesto v paměti krajiny zůstanou jeho stopy. Nemusí však jít, jak uvádí Václav Cílek, pouze o zachované památky určité estetické či jiné hodnoty. Stopy člověka jsou mnohdy destruující, jak pro přírodu, tak pro něj samotného, a i potom jde o prvky vtisklé do paměti krajiny. Omezovat proto paměť krajiny na zachování památek, které mají nostalgickou hodnotu, je zřejmě příliš zužující. Je nutné podotknout, že člověk a příroda jako činitelé vpisující se do paměti krajiny svou činností často vystupují souladně. Když člověk zasadí strom, příroda mu zajistí růst.

Oba čeští autoři se ve svých níže uvedených dílech ztotožňují s definicí paměti krajiny jako palimpsestu, obsahově se s ní však rozcházejí. Sklenička zejména v případě, kdy hovoří o ztrátě paměti krajiny. Pokud je krajina palimpsestem a spisovatelem je příroda a člověk, pak i devastace krajiny těžbou je jen zapsanou událostí, kterou krajina se schopností paměti uchová, dokud jeden ze spisovatelů nevyškrábe písmo a nenapíše nové. Skleničkově definici tak chybí vymezení, které činnosti člověka jsou prvkem paměti krajiny a které znamenají ztrátu této schopnosti.
V obou případech, tj. u Skleničky i Cílka může dojít k nenávratné ztrátě paměti krajiny. Důsledky toho definice nepředvídají. Bude tedy po určitém devastujícím zásahu, například při těžbě uhlí, krajina bez paměti? Nebo se ustaví nová krajina s novou pamětí? Devastující však může být i sama příroda. Způsobí přírodní katastrofa ztrátu paměti krajiny, pokud naruší reliéf stejným způsobem jako těžba?

Tento článek sympatizuje nejvíce s přístupem ke krajinné paměti v podobě palimpsestu. Vychází z toho, že krajina má schopnost paměti i v okamžiku, kdy je teprve čistým pergamenem a ještě není palimpsestem. Paměť je jí imanentní. Přírodními procesy a o mnoho milionů let později i činností člověka je pergamen postupně popisován a přepisován. Z tohoto pohledu je vše informací nesenou pamětí krajiny. Jsou to věci námi chápané jako pozitivní i negativní, přírodní i antropogenní, přepsané i nepřepsané, celistvé i pouhé stopy po nich. Krajina je pergamenovou knihou, je médiem, které má schopnost tyto informace uchovat, a příroda či člověk – spisovatelé, mají schopnost informace ničit, vtiskávat a znovuobnovovat po přečtení jejich fragmentů. Hlouběji v historii zapsané informace je však obtížnější vyvolat.
Okamžik, kdy je krajina teprve čistým pergamenem, je spíše v rovině ideální než reálné. Možná je to okamžik, kdy vznikla naše Země, možná kdy vybuchla supernova, která vyvrhla chemické prvky, ze kterých vznikla naše sluneční soustava. Možná je to počátek našeho vesmíru. Takový okamžik závisí na naší definici krajiny.

Cílek i Sklenička zmiňují schopnost krajiny díky paměti regenerovat své prvky. Z tohoto pohledu by však součástí paměti krajiny neměla být antropogenní složka, neboť není v moci krajiny regenerovat lidskou činnost. Pokud jde o přírodní složku, jde o schopnost přírody, jako jednoho z činitelů, obnovovat některé složky z fragmentů zapsaných v krajinné paměti, tj. o schopnost sukcese.

Přesto, že v tomto příspěvku zbavujeme paměť krajiny romantického nádechu, neznamená to, že si nezaslouží významnou pozornost. Z pohledu tohoto přístupu nelze paměť krajiny chránit, neboť jde o schopnost krajiny nezávislou na naší ochraně. Musíme ji však respektovat, chránit hodnotné prvky v paměti krajiny zapsané a uvědomit si, jakou zodpovědnost máme, když se veškerá naše činnost do paměti krajiny zapíše a ovlivní ji nejen v horizontu našeho života, ale mnohem déle.

Zdroje:

SKLENIČKA, Petr. Základy krajinného plánování. Vyd. 2. Praha: Naděžda Skleničková, 2003. 321 s. ISBN 80-903206-1-9.
CÍLEK, Václav. Krajiny vnitřní a vnější: texty o paměti krajiny, smysluplném bobrovi, areálu jablkového štrůdlu a také o tom, proč lezeme na rozhlednu. 2., dopl. vyd. Praha: Dokořán, 2005. 269 s. ISBN 80-7363-042-7.
CÍLEK, Václav. Paměť krajiny a genius loci [online], datum vložení neznámé, 10. 10. 2011, [cit. 2011-10-10]. dostupné z www.cec-wys.org/prilohy/.../Prispevek_Cilek.doc< /cite>.