TEORETICKÉ ZÁKLADY PROBLEMATIKY ZELENĚ VE MĚSTECH

V 19. století se díky hygienickým, zdravotním a sociálním problémům spojených s růstem měst a průmyslových periférií začala v urbanistických teoriích rezonovat též problematika zeleně. V tomto století probíhaly zásadní společenské a hospodářské změny, ze kterých plynuly urbanizační procesy vedoucí ke vzniku a růstu velkoměst. Zvláště v hustě osídlených zemích se urbanizace projevila stále výraznějším prostupováním celé krajiny lidskými sídly, hospodářskými aktivitami a sítěmi dopravní a technické infrastruktury. Průvodním jevem tohoto procesu bylo zhoršování životního prostředí a zvýšená úmrtnost obyvatelstva. Tyto negativní trendy zapříčinily rozvoj nových myšlenek v projektování městského prostoru počítajících též s umístěním zelených ploch.

Mezi faktory, podporující nové trendy v městském urbanismu, patří zformování veřejnosti, tvořené zejména středními vrstvami, s polickou silou prosazovat své argumenty a formování městských zastupitelstev s většími finančními zdroji než dříve. Vznik a rozvoj nových úřadů pro městské parky, sport a později i územní plánování mělo zásadní vliv na budování a údržbu nových zelených prostor. V druhé polovině 19. století vznikaly také první regulační plány měst, jejichž nejčastějším úkolem bylo jak řešení propojení města s jeho okolím po zrušení hradeb, tak úpravy a dotvoření města v souvislosti s jeho rozvojem, s rozvojem průmyslu a dopravy.

Na růst významu městského zeleného prostoru měl vliv také rozvoj sportu. Tehdy oblíbené sporty, jako byl kriket, dostihy, míčové hry, golf, tenis, fotbal a další, potřebovaly rozsáhlý volný prostor. To vedlo k přeměnám starých parků, alespoň částečně na sportovní hřiště, k otvírání nových rekreačních a sportovních areálů, veřejných i soukromých.

Tlak na řešení otázky zeleně ve městě měly též změny v dopravě, jejíž rozvoj na jednu stranu umožnil lepší přístup obyvatel k rekreačním plochám, avšak na druhou stranu vedl ke vzniku velkých problémů. Rozvoj soukromé dopravy v průběhu dvacátého století spotřeboval významný podíl volných ploch na silniční sítě a automobilová parkoviště, ale současně přenesl volnočasové aktivity více z historických center měst na periférie.

Svou roli ve prospěch zelených ploch ve městech sehrál i realitní trh, neboť existence zelené plochy v blízkosti nemovitosti zvyšovala její hodnotu.

Kritika oficiálního urbanismu a obecně přijímaná důležitost zeleného prostoru ve městech vyústila do vzniku nových urbanistických teorií, ve kterých rezonovaly soudobé problémy a které přinášely návrhy na řešení, jejichž součástí bylo zásadní zapojení veřejné zeleně.

Na přelomu století tak vznikly první moderní urbanistické koncepce: lineární město Soria y Maty, zahradní město Ebenezera Howarda a průmyslové město Tonyho Garniera. Nově navrhované systémy byly decentralizační, což znamená, že odmítaly nadměrné soustřeďování zástavby i obyvatelstva do jednoho místa.

Koncepce lineárního města Artura Soria y Maty (1844 – 1920) byla založena na hlavní prostorové a provozní ose města, kterou byla dopravní tepna. Město se rozšiřovalo podél ústřední komunikace a obyvatelé tak mohli mít díky rozvoji dopravy blíž k přírodnímu prostředí a venkovu a obyvatelé venkova mohli mít blíže k městu.

S koncepcí zahradního města, která byla pro celé 20. století zcela zásadní, přišel Ebenezer Howard (1850 – 1928). Ten propagoval decentralizované osídlení, kde by obyvatelstvo žilo v klidném prostředí zahrad, poblíž zelených ploch určených k zemědělství a rekreaci. Tato urbanistická koncepce se zabývá i rozvojem osídlení, kdy na jádrové město, ve kterém byly v koncentricky uspořádaných zónách oddělených zelení situovány jednotlivé funkce, navazoval systém obytných satelitů.

Průmyslové město Tonyho Garniera (1869 – 1948) bylo promyšlenou urbanistickou koncepcí, která předjímala funkcionalistické pojetí města. Garnier jako první rozpoznal úlohu průmyslu při rozvoji města jako jednoho z hlavních městotvorných činitelů. Průmyslové město bylo důsledně členěno na dvě hlavní části – obytnou a průmyslovou, samostatně dopravně napojené a propojené hromadnou dopravou. Na předělu obou částí města bylo situováno nádraží. Tato koncepce s jasným principem zónování se stala východiskem pro funkcionalistické pojetí města v meziválečném období. Tento projekt měl mimo jiné prostřednictvím zónování začlenit do města velké parkové plochy a další plochy zeleně, které měly dále harmonicky přecházet do okolního přírodního prostředí.

Na přelomu 19. a 20. století také vznikly teorie, od kterých se odvozují typy systémů sídelní zeleně. Jedna z nich je spjata se jménem francouzského architekta Eugene Hénarda (1849 - 1923), který je tvůrcem radiálního schématu města spočívajícím ve spojení roztříštěné zeleně do kruhových prstenců, kdy se prstenec zeleně střídá s prstencem zástavby. Měla tím být zajištěna blízká dostupnost zeleně pro všechny obyvatele města.

Dalším návrhem, který se zabýval zeleným prostorem ve městě, byl koncept klínů anglického architekta Henry Vaughan Lanchestera (1863 – 1953). Podobnou teorii předložili Němci Rudolph Eberstadt (1856 – 1922), spolu s Bruno Möhringem (1863 – 1929) a Richardem Petersenem (1865 – 1946) ve své knize Gross-Berlin. Ein Programm für die Planung der neuzeitlichen Grossstadt z roku 1910. Jejich teoretický model navrhoval vytvoření klínů zeleně pronikající ve směru z příměstské krajiny hluboko k centru městské zástavby, čímž měl být zajištěn i přívod čistého vzduchu.

Kombinací těchto systémů je teorie syntetizující okružní i klínový systém. Tyto teoretické modely se v praxi samozřejmě v čisté podobě nevyskytují, mají však pro ni význam.

Základní zásady budování městského systému zeleně byly uvedeny do praxe na konci 19. století, a to v parkovém systému v Bostonu, který realizoval v roce 1892 Charles Eliot (1859 - 1897). Tato realizace se stala vzorem i pro další města. Byl zde vybudován vnější a vnitřní parkový okruh, který přesahoval svou rozlohou největší parky své doby a systém volných nezastavitelných ploch, které pronikaly až do středu města.

V průběhu dvacátého století pokračoval proces urbanizace započatý ve století devatenáctém. Velká města stále rostla. Problematika velkoměst se stala předmětem teoretických úvah a koncepcí.

Ve dvacátých letech se zformovala skupina západoevropských architektů vyslovujících se k soudobým problémům v architektuře a urbanismu. Tito funkcionalisté se v oblasti stavby měst zabývali hygienickými problémy, definováním funkcí města, uspořádáním a formováním městského prostoru, výrazovými prostředky odpovídajícími éře průmyslového rozvoje a vznikajícího moderního životního stylu, použitím nových stavebních technologií.

Jednou z nejvýraznějších osobností této umělecké skupiny byl Le Corbusier (18871965), který formuloval níže uvedené zásady uspořádání měst.

1. Snížit hustotu zastavění městských center a uvolnit tak prostor pro potřeby dopravy.
2. Zvýšit hustotu center, aby se mohly vytvořit žádoucí kontakty.
3. Rozšířit možnosti dopravy, což znamená zcela změnit současnou koncepci ulice, která nevyhovuje novému fenoménu moderních dopravních prostředků, jako jsou metro, auta, tramvaje, letadla.
4. Rozšířit osázené plochy jako jediný prostředek pro zajištění dostatečné hygieny a klidu pro práci, nezbytného pro nový pracovní rytmus.

Velký význam pro formování úvah o moderním městě měly kongresy organizace Congrès International d'Architecture Moderne (CIAM). Vyústěním snah o pojetí moderního města bylo znění Athénské charty formulované v roce 1933 na IV. kongresu pod vedením Le Corbusiera. Athénská charta vyjadřuje zásady funkcionalistického pojetí města.

Ve vztahu k sídelní zeleni Athénská charta konstatuje:

Volné plochy jsou všeobecně nedostatečné.
Pokud mají volné plochy dostatečnou rozlohu, pak jsou nevhodně rozloženy a tudíž nepoužitelné pro většinu obyvatel.
Okrajová poloha volných ploch nepřispívá ke zlepšení podmínek bydlení v hustě osídlených městských čtvrtích.
Ojedinělá sportovní zařízení – pokud jsou blíže k uživatelům – využívají dočasně území, s nímž se počítá pro budoucí bytovou a průmyslovou výstavbu. Následkem je trvalá nejistota a změna.
Území, která by mohla sloužit pro dny volna, jsou často špatně spojena s městem.“ (Athénská charta, článek 30 – 34)

a navrhuje:

Budoucí zabezpečení dostatku zelených ploch v každé obytné čtvrti pro hry a sport dětí, mladých lidí a dospělých.
Odstranění nezdravých bloků domů a jejich nahrazení zelení – tím se současně zlepší podmínky sousedících čtvrtí.
Stabilizaci nových zelených ploch s konečnou platností pro stanovené účely: dětská zařízení, školy, střediska mládeže a jiná občanská zařízení těsně související s obytnými domy.
Trávení volného času v příznivě upraveném prostředí – parcích, lesích, hřištích, stadionech, koupalištích atd.
Dostatek parků, sportovních zařízení, stadionů, koupališť atd.
Využívání existujících přírodních prvků – řek, lesů, návrší, údolí, jezer, moří atd.“ (Athénská charta, článek 35 – 40)

Také v Sovětském svazu působila od dvacátých let progresivní skupina výtvarných umělců a architektů. Měla obdobné cíle jako západní představitelé funkcionalismu, se kterými byla ve spojení. Éra sovětského funkcionalismu však skončila díky politickému tlaku ve 30. letech. Mimořádným urbanistickým příspěvkem etapy sovětského konstruktivizmu byla, mezi jiným, koncepce pásmového města sovětského sociologa Nikolaje Alexandroviče Miljutina (1889 –1942), která umisťovala jednotlivé funkce města v pásmovém uspořádání. Město mělo být rozčleněno do několika rovnoběžných pásem, v pořadí: průmyslová výroba, bydlení, rekreace, zemědělství. Tato koncepce sledovala spojení průmyslového města s venkovským osídlením, byla dále rozvíjena, přičemž řadu aplikací tohoto systému rozpracoval Le Corbusier.

Po druhé světové válce se stala jednou z nejdůležitějších otázek v rozvoji území ochrana životního prostředí, a to vzhledem k negativnímu působení výrobních technologií, extenzivnímu rozvoji či exploataci území. V této době se začaly měnit názory na otázky pojetí města, jeho uspořádání a formování. Athénská charta byla podrobována kritice, bylo jí vytýkáno, že sice umožnila vytváření fungujícího organismu sídla, ale nebylo tak vytvářeno skutečné město. Byly vytvářeny pouze fungující zóny bez výraznějších znaků městského života. Nově byly objevovány tradiční hodnoty městského prostředí – ulice a náměstí, byla snaha oživovat městské prostory, vrátit město jeho obyvatelům, humanizovat je. Zóny města začaly být pojímány jako smíšené – bydlení, vybavení, pracovní příležitosti – při dodržování zásad ochrany životního prostředí (nové, životnímu prostředí neškodící technologie, zklidňování dopravy apod.). Toto vše se odráží do soudobých urbanistických koncepcí.

Od sedmdesátých let můžeme návrat k hledání tradičních hodnot města a jeho prostorového výrazu. Mění se vztah k památkám, zejména v oblasti rekonstrukce sídel. Celkově tak začínají být prosazovány trendy kultivace, ekologizace a humanizace prostředí. Mění se rovněž vztah k dopravě, zde je zřejmá snaha o eliminaci jejích negativních dopadů. Přesto doprava zůstává stále jedním z největších problémů v životě města. Závěr století je ve znamení pokračující urbanizace, roste mobilita obyvatel a začíná se projevovat globalizace. Další růst technické úrovně souvisí především s rozvojem informačních technologií.

Zdroje:

ANONYMUS, Urbanistická výročí, září – říjen 1999 [online], ÚÚR, datum vložení neznámé, 1. 8. 2012, [cit. 2012-08-01]. dostupné z <http www.uur.cz/images/publikace/uur/1999/1999-05/10_vyroci.pdf>
Athénská charta, 1933
CLARK, Peter. Urbánní dějiny a zelený prostor [online], datum vložení neznámé, 24. 8. 2012, [cit. 2012-08-24]. dostupné z <http://lidemesta.cz/assets/files/LM_1_10_Clark.pdf>
HÉNARD, Eugene, Cities of the Future, [online], datum vložení neznámé, 15. 11. 2012, [cit. 2012-11-15]. dostupné z < http://www.library.cornell.edu/Reps/DOCS/henard.htm>
HORKÝ, Jaroslav. Pohled na vývoj zeleně v historických etapách rozvoje sídel. in: Úloha zeleně v historických centrech a u objektů památkového zájmu: [Sborník příspěvků ze semináře] Domu techniky ČSVTS Čes. Budějovice, Znojmo 1987. Čes. Budějovice: Dům techniky ČSVTS, 1987. 151 s.
HRŮZA, Jiří, ZAJÍC, Josef. Vývoj urbanismu II. 1996. ČVUT, Praha, 187 s.
KOUTNÝ, Jan. Moderní urbanistické koncepce (Vývoj urbanistických koncepcí) [online]. ÚÚR, datum vložení neznámé, 24. 8. 2012, [cit. 2012-08-24]. dostupné z < http://www.uur.cz/images/publikace/uur/2004/200406/30_koncepce.pdf>
Kupka, Jiří. Zeleň v historii města. Vyd. 1. V Praze: Nakladatelství ČVUT, 2006. 146 s. ISBN 80-01-03443-7.
LEHMAN, Marek, Zahradní města [online], Portál pro architekturu, urbanismus a design, datum vložení 9. 11. 2002, 12. 11. 2012, [cit. 2012-11-12]. dostupné z <http://www.archinet.cz/index.php?mode=article&art=10641&sec=10019&lang=cz>